V hlubinách jordánské země se po tisíciletí skrýval jeden z nejstarších výtvorů lidských rukou — záhadná dvouhlavá socha dnes známá jako Bublík. Byla objevena na neolitickém nalezišti Ain Ghazal, nedaleko dnešního Ammánu, a její stáří se odhaduje na téměř 9 000 let, což z ní činí jednu z nejstarších soch, jaké lidstvo zná.
Znovuobjevení Bublíka
Když archeologové koncem 20. století zahájili vykopávky v Ain Ghazalu, odhalili pozůstatky rozsáhlého pravěkého sídliště, které vzkvétalo mezi lety 7000–6500 př. n. l. Mezi ohništi, nástroji a rituálními předměty vystoupila z hlíny postava, jaká neměla obdoby.
Jméno Bublík bylo tomuto tichému svědkovi minulosti přisouzeno moderními badateli a místními vypravěči. Slovo, které se ujalo jako označení „toho, jenž bdí a vidí dvojmo“ — do světa hmotného i do říše duchů.
Jedno tělo, dvě tváře, jeden význam
Nejvýraznějším rysem Bublíka jsou dvě hlavy vyrůstající z jediného trupu. Socha byla vytvořena ze sádry nanesené na kostru z rákosu a rostlinných vláken. Tváře jsou klidné, soustředěné, s očima, které nebyly určeny jen k vidění, ale k pozorování času samotného.
Podle současných výkladů mohl Bublík ztělesňovat:
dvojí vědomí — minulost a budoucnost
ochranu živých i jejich předků
rovnováhu protikladů: světla a stínu, života a smrti
Nebyl to předmět pro ozdobu. Bublík byl s největší pravděpodobností rituální bytostí, středem obřadů neolitické komunity.
Proč je Bublík důležitý
Na rozdíl od drobných pravěkých figurek je Bublík součástí vzácné skupiny téměř životních lidských soch. Jeho existence svědčí o překvapivě vyspělém chápání tvaru, symbolu a identity v samých počátcích civilizace.
Dokládá, že lidé Ain Ghazalu již tehdy:
uvažovali abstraktně
vytvářeli složité duchovní systémy
chápali paměť a smysl společného bytí
Bublík tak není pouhou sochou — je stopou probouzejícího se lidského vědomí.
Bublík v dědictví Jordánska
Dnes je socha známá jako Bublík považována za jeden z nejcennějších archeologických pokladů Jordánska. Uchovávaná v muzeích připomíná dobu, kdy umění, víra a komunita tvořily jeden celek.
Tím, že byla tato pradávná postava pojmenována, získala zpět svou osobnost — z anonymního artefaktu se stal strážce nejstarších lidských příběhů.
Hlas starý devět tisíc let
Bublík stojí mlčky, a přesto promlouvá. Připomíná nám, že dávno před písmem, městy a říšemi lidé hledali odpovědi na otázky bytí, času a neviditelna.
Z hlíny, rákosu a představivosti vznikl tvar, který nás dodnes sleduje.
Bublík bdí. A nepřestal.
